Napadlo mne nedávno, proč používáme tak často zvířata k přirovnání s lidmi v různých situacích. K jejich vlastnostem, vzhledu, inteligenci, zvykům… dokonce některá zvířata slouží jako nadávky.

To mně tedy hlava nebere. Když mi někdo řekne, že jsem kráva, proč se mám urazit? Vždyť kráva je tak pěkný tvor, užitečný a i posvátný. Jsem kráva. Když si vzpomenu si na ty nádherný stračenky na šumavských kopečkách, necítím se tedy být uražena... ?

Dále tu máme slepici. Zase. Užitečné zvíře, ze které se zpracuje téměř všechno. Navíc nám dává roztomilá kuřátka. Ano, možná má malý mozeček, ale to má ostatně kos, sýkorka nebo slavík taky, ale pokud člověku řekneme, že je slavík spíš by mohl být polichocen, protože asi umí zpívat…

U pánů je to býk, což je najednou lichotka ve smyslu síly (jeho manželka kráva to chudák odnesla…), ale pozor, vůl už je jaksi býk bez oné síly. Rozmnožovací. Ehmm, no nevím.

Nakonec snad kočka. Má oblíbená. Pokud jste kočka, můžete být rády. Asi vypadáte dobře. A to prý mají lidé radši psy. Tak proč když  někoho nazvu čubkou, není to zrovna lichotivé? Komu co ta nešťastná fenka udělala?

Co takhle být svině (což je podobný případ jako kráva a slepice, opět užitečné zvíře, které určitě není mstivé a zlé) nebo být špinavý jak prase, hloupá  jako husa, pyšný jak páv, ošklivý jak opičák, zlá jak zmije, osamělý jako vlk, ladná jak gazela, někdo má kozy jiný ptáka, vyspává opici a zírá jak výr nebo sůva. Zpívá labutí píseň, roní krokodýlí slzy, kouká jak vyoraná myš, je zákeřný jak krysa, otravný jak moucha, hromadí věci jak křeček a sedí na penězích jak žába na prameni.

Nebudu jmenovat všechna zvířata, protože těch přirovnání je fakt hodně. Je to vážně zběsilost. Co bychom si bez těch zvířat počali. Myslím, že zvířátka to mají naopak daleko jednodušší ve výběru. Kdyby mohla mluvit a začít si nadávat, jistě by zvolila jedno přirovnání, jednoho tvora, který má všechny nectnosti na světě. A to člověka.

Takže až příště řeknete svému psovi: "člověče, nekousej tu bačkoru", bacha, aby se neurazil…